Ceny filmové kritiky byly rozdány, nezbývá než se zamyslet, zda rozhodnutí domácích mistrů filmového peru nevěstí cosi? V hlavních kategoriích o nejlepší film, režii a scénář totiž k mému překvapení nedominoval žádný film na úkor druhých. V každé ze zmíněných kategoriích si cenu odnesl jiný snímek. Filmem roku je Jan Palach, nejlépe zrežírované bylo Všechno bude a nejlepší scénář měla Chata na prodej.
Ač chci, nemohu se ubránit pocitu, že takové výsledky svědčí buď o tom, že naši kritici se „plácají“ ode zdi ke zdi, nebo prostě se rozhodli, že si to u filmařů pro letošní rok nerozhází a odmění spravedlivě každého. Ať už je pravda jakákoliv, nelze ceny pro výše zmíněné režisérské, scenáristické, ale i herecké počiny zpochybňovat.
Sedláčkův Jan Palach vstupoval vloni v létě do kin v době oslav padesátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. V mnohých z nás, moji maličkost nevyjímaje, vzbuzoval naděje, pochyby a především očekávání. Osobně musím říci, že při znalosti hlavních osobností, které se tvůrčím způsobem podíleli na vzniku filmu, jsem patřil mezi ty, kteří šli na „Palacha“ spíše skepticky naladěni.
S odstupem několika měsíců musím říci, že Jan Palach je vším, jenom ne dalším dílem Českého století, jak jej popsaly některé kritiky, ba bych řekl, že ani není nuda, jak jsem též zaslechl.
Robert Sedláček spolu se scenáristkou Evou Kantůrkovou přivedli na plátno příběh člověka, o jehož rodině, přátelích a dalším životě víme pramálo. I přes mnohé dramaturgicko-scenáristické přešlapy lze s čistým svědomím říci, že Jan Palach je podařeným dílkem, jehož nezpochybnitelnou devizou je mix obsazení klíčových rolí méně známými a ostřílenými herci. To především platí o Viktoru Zavadilovi, který se zhostil osoby Palacha. Dále o Zuzaně Bydžovské v roli matky Palachové a Janu Vondráčkovi v roli profesora na Filozofické fakultě.
Film Všechno bude režiséra Olma Olmerza předcházela samá pozitiva už od festivalu v Karlových Varech. Otázkou je, zda příběh dvou kluků, kterým ještě nebylo ani patnáct a kteří se společně vydávají v ukradeném autě na cestu přes celou republiku s cílem zažít pocit svobody a touha něco zažít tato pozitiva naplnil. Osobně si dovolím tvrdit, že zůstala na půl cesty.
Nechci tím v žádném případě zpochybnit umělecký potenciál, který v Olmo Olmerzovi bezesporu, což ostatně dokázal svým předchozím počinem Rodinný film. Ve srovnání s ním mi ve Všechno bude něco chybělo. Film, přirovnám-li ho ke stavbě domu, má podstatné trhlinky ve spárách. Nejvíce se jich pak jeví ve scénáři a dramaturgii. Na druhou stranu film je skvěle zvládnutý po herecké stránce. Oba mladí představitelé hlavních rolí Tomáš Mrvík a Jan F. Uher jsou hereckým příslibem do času budoucí. Je nutné a objektivní přiznat, že v případě Všechno bude jsou výkony obou herců prací jejich filmové parťačky Elišky Křenkové. Tato až éterická herečka opět dokázala, že patří mezi to nejlepší, co může dnešní mladá česká herecká generace nabídnout. Byť její part ve filmu nebyl velký, patřilo jí celé plátno.
Chata na prodej, která získala cenu za nejlepší scénář, lze bezpochyby označit za příslib toho, že s chytrou českou komedií to nemusí být ještě tak tragické. Film vypráví příběh o tom, co všechno se může stát, když se o víkendu sejde svérázná rodina na poslední rozlučce s chatou. Režisér Tomáš Pavlíček, který na sebe upozornil už celovečerním debutem Parádně pokecal, dokázal přivést na plátna kin chytře vystavený komediální příběh okořeněný skvělými hereckými výkony všech zúčastněných herců. Filmu jednoznačně dominují herečky Ivana Chýlková a Jana Synková. Chata na prodej jednoznačně patří mezi to nejlepší, co loňský rok českého filmu přinesl.
Nemohu nezmínit ještě dvě ceny a dva snímky. Souvisí s cenami kritiky pro herce a herečku. Tu mužskou si převzal Martin Huba za ztvárnění T. G. Masaryka ve filmu Hovory s TGM.
O tom, že český film našel v osobě Martina Huby svého Masaryka, bylo jasno už prvním dílem cyklu České století. A je to dobře, protože pokus s Karlem Rodenem ve Zločinu v Polné nebyl zrovna zdařilý, a to při vší úctě k hereckému umu Karla Rodena.
Hovory s TGM se zařadili do sestavy z reálných skutečností vycházejících snímků posledních let. Už jsem určitě několikrát zmínil, že v poslední době jsem vůči takto motivovaným filmům v případě českého filmu spíše skeptický. Nicméně Hovory s TGM považuji za milé překvapení. Jakubovi Červenkovi (mimochodem oceněn jako Objev roku) a Pavlu Kosatíkovi se podařilo vytvořit snímek, který odhaluje především našeho prvního prezidenta z méně známých rovin jeho osobnosti. I přesto, že děj se odehrává na pozadí disputací dvou velkých Čechů T. G. Masryka a Karla Čapka, kteří se bezmála dvě hodiny prochází parkem, film vedle hereckých výkonů pozitiva i ve filmovém zpracování. Za pozornost rozhodně stojí kamera Jana Malíře a kostýmy Kataríny Štrbové-Bielikové.
Jako nejlepší herecký výkon označili čeští kritici ten, který ve filmu Chvilky (r. Beáta Parkanová) předvedla Jenovéfa Boková.
Chvilky jsou příběhem Anežky, která by se rozdala pro každého, svou rodinu, přátelé a všechny. Chybí jí však vlastní sebereflexe toho, že ono rozdávání lásky a přízně má své hranice, které okolí Anežky rádo překračuje.
Obecně platí, že filmy o ženách, které nevědí co se sebou, moc rád nemám. Nicméně Beátě Parkanové se povedl film, který do výše zmíněného rámce rozhodně nepatří. Byť se jedná o film pro menšinového diváka, jde o film, který má na rozdíl od jiných českých filmů hlavu a patu. Jako celek drží poměrně slušně pohromadě. Základním kamenem jsou pak herecké výkony, a to nejen ten Jenovéfy Bokové. Za pozornost stojí například výkony Aleny Mihulové, Jaroslavy Pokorné či Martina Fingera v rolích Anežčiné matky, babičky a otce.
autor: Tomáš Kopečný