Vliv Velkého třesku na chrochtání v pokojích třináctiletých holčiček
Před nedávnem jsem tu představil koncept Temného univerzalismu. Připomeňme si stručně, o co šlo: Vesmír je řízen univerzální zákonitostí – zákonem zvrhlosti. Základním smyslem Velkého třesku bylo – to snad nikdo zpochybnit nemůže – roztrhnout od sebe cosi konzistentního. To, co bylo u sebe, mělo být od sebe vzdáleno. Pak se však stala podivná věc. Za působení tajemné temné hmoty se elementární částice začaly shlukovat a vytvořily novou kvalitu: hmotu. Tím jako kdyby byl porušen jakýsi základní zákon existence vesmíru a vskutku, i nefyzik musí cítit, že shlukování do hmoty jde proti duchu Velkého třesku. Celek, Vesmír, Vyšší soustava si to však nenechaly líbit. Nasadily do hry temnou energii. Ta začala urychlovat rozpínání Vesmíru s cílem od sebe všechny částice odtrhnout. Jenže zákon zvrhlosti se brzy vyřádil i na hmotě samotné: tak jako se ona vzbouřila proti pravidlům velkotřeskového vesmíru, vzbouřila se proti ní zvláštní hmota, jíž říkáme hmota živá. Já vím, že dodnes nedokážeme živost vlastně vůbec definovat. Ale to je vcelku jedno. Z reakce nadřazené soustavy, tedy hmoty, na tuto vzpouru, dobře cítíme, že život existuje, a že se vytrhl z řádu. Cyklus se pak zopakoval. I hmota se začala bránit, i hmota nasadila do hry protisílu. Freud jí říkal pud smrti. Je vcelku jedno, že při jeho definování vycházel z nesprávné představy, že pro živou hmotu neplatí druhý zákon termodynamiky. Rozhodující je, že živá hmota, narozdíl od hmoty, zaniká. Živost se ze živé hmoty rychle ztrácí. Hmota si vynutí smrt – návrat ze stadia živé hmoty do stadia hmoty klasické. Jenže zvrhlost postihla i živou hmotu. Vybujela na ní nová úchylka, nová chyba – živá hmota sebeuvědomělá, subjektivní, sebeuchopující. Obvykle jí říkáme člověk. Živá hmota nemohla jinak: i ona se začala bránit. Nasadila do hry sílu, která chce subjektivitu zničit a vymazat, a nemohla ji nasadit jinam než do naší psychiky, jakkoli tato psychika není o nic moc víc než metafora. Tato síla plodí ty lidské podivnosti, jako je masochismus, nenávist apod. Jenže hmota sebeuvědomělá, tedy člověk, musí být také ztrestána. Něco se proti člověku začne bouřit. Něco se mu musí vymknout z rukou, z jeho zákonů, z jeho mezí. Něco musí naplnit zákon zvrhlosti. Něco mu musí způsobit to, co on způsobil přírodě, příroda hmotě a hmota vesmíru. Jenže člověk je až tak zvrhlou bytostí, či snad: subjektivita je až takovou drzostí v řádu, že ta příšera musí mít více hlav. Na člověku vybují Pátá soustava, řekl jsem minule, pátá parazitická generace, ale vzhledem k odpudivosti člověka bude těch soustav zřejmě hned několik. Jak víte, dovolil jsem si zaspekulovat, že takovou Pátou soustavou může být Technika (logicky zejména umělá inteligence), může jí být Svět lidských představ a obrazů, Abstraktní myšlení a jeho plody, může jí být říše Informace, říše Komunikace, říše Memů, může jí být Nový bios, neboli nový druh života vzniklý genetickou manipulací (ale pozor, nepátrejme jen po Frankesteinech, mějme na zřeteli i úroveň bakterií a virů), může jí být Sociálno a jeho zákony vývoje, nejobecněji řečeno Kultura a všechny její šlahouny. V tom všem je něco děsivého, něco, co může člověka použít a jít si kam chce, navzdory jeho vůli, touze, představivosti. Či spíše: bez zájmu o toto vše lidské. I člověk však musí na toto zvrhnutí reagovat alergicky – jako všechny předchozí vyšší soustavy. Zatímco vesmír vypustil na hmotu draka temné energie, zatímco hmota vypustila na živou hmotu draka pudu smrti, zatímco živá hmota vypustila na člověka draka „černého libida“, člověk do každé Páté soustavy, která ho používá, také něco vypustí. Jakýsi virus. Jakousi temnou sílu, která je naprogramována toto ohromné a vysoce se organizující, co má zálusk člověka přerůst a odpoutat se od něj, hubit, pozvolna ničit, oslabovat. Každá Pátá soustava si to musí nechat líbit, neboť tak úplné odpoutání od základny si dovolit nemůže – tak jako se živá hmota nemůže nikdy zbavit základny atomické.
O povaze této temné síly, kterou jsem minule nazval „temná moc“ (dark power), jsem dosud nepsal. Tento dluh však splatit musím, neboť popravdě řečeno, pochopení toho, jak se temná moc v jednotlivých Pátých soustavách (obecně řečeno v kultuře) projevuje, je tím nejdůležitějším, co naše nová teorie může světu a člověku o něm samotném říci. Přemítání to bude vysoce spekulativní, mnohdy dosti překvapivé. Čtenář se snad také neubrání dojmu, že se pokouším na jeden vzorec převést tak roztodivné jevy, že lze sotva zaplašit pocit nepatřičnosti a násilnosti. Avšak tento dojem bude pramenit jen z nezvyku. Neboť právě tvoříme zcela nový myšlenkový svět. Se šokem z cizoty musíme počítat a jeho důsledky odečítat z našeho konečného rozumového hodnocení.
–
Asi nejlepší představu o tom, co by temná moc mohla být a jak by se prakticky mohla projevovat, si uděláme v teorii kultury. Každá civilizace produkuje něco, co lze nazvat „kulturní nadstavbou“. Jakousi praxi, tak či onak rituální, tak či onak estetizující, tak či onak luxusní a zbytnou. Ač bychom to neradi zjednodušovali právě do onoho klasicky marxistického nadstavbového modelu, tato kulturní stopa je s povahou civilizace, s jejími ekonomickými, technologickými a mentálními stavy, v nějakém vztahu. Oč více se umění pokouší být na těchto stavech nezávislé, tím více je vcelku prostě zrcadlí. Povaha kulturního „ornamentu“, onoho zbytečného „něco navíc“, onoho aktu, jenž není myšlením a čistou reflexí, avšak přesto je kontrolovanou tvorbou, tedy povaha toho, co nazýváme „kulturní“ či „umělecké“, je vždy, především viděno z výšky, ve svém celku, jakousi zprávou o stavu civilizace.
Zdá se mi, že v hudbě to kupodivu lze vidět nejzřetelněji. Vezměme si kupříkladu nástup Bachovy hudby – již před ním tu máme třeba Vivaldiho, máme tu zákony rytmiky, melodiky, máme je seskládány do jakýchsi úhledných celků. Ale pak přichází Bachova revoluce. Bach stojí na počátku jedné linie. Vezme ony základní „vivaldiovské“ prvky a dodá jim novou kvalitu, jež tkví a) v komplexnosti, b) složitosti, c) dramatičnosti (či hloubce, chcete-li). Bachova doba na to není připravena. Tehdejší civilizace totiž o sobě ještě neví, že vystoupala na nový stupeň komplexnosti, propojenosti, složitosti a osudovosti. Bach umírá roku 1750. V době, kdy by slovo technická revoluce asi ještě nikdo nepoužil, kdy nikdo nic netuší o gilotině, kdy by sotva kdo porozuměl pokusům vyložit, co že je to „kapitalismus“ a jak kapitál odpoutaný od jiných mocenských center dokáže měnit svět. Jenže Bach už cítí to Mnohozvíře, které sebou ty gilotiny a parní stroje nevyhnutelně přinese. Onu komplexnost. Ve své době je jako skladatel vcelku zapomenut, ale všichni ti velcí, co přijdou později, všichni ti antivivaldiáni jako Mozart, Beethoven, Dvořák, se k Bachovi nutně přihlásí. Všichni tito velcí totiž začnou rozpracovávat to, co on nastolil. Začnou hudebním kódem zkoumat meze komplexnosti, složitosti a dramatičnosti. Mozart, rozepjatý mezi Donem Giovannim a Requiem, upozorní na mocný civilizační protiklad, na snění o zlatém věku, který nás nevyhnutelně čeká, a propasti, která se uprostřed zlatého věku nevyhnutelně otevírá. Beethoven zhustí tento protiklad do jednoho tvaru, Smetana činí v Mé vlasti něco podobného. Dvořák obojí akceptuje a přidá složitosti, rychlosti, přimluví se za stroj a jeho monumentalitu. A pak samozřejmě přichází Mahler. Vrchol linie. Mahler, současník (a pacient) Freudův, současník Musilův, Joyceův, Haškův, Kafkův, Schieleův, Einsteinův, Schrödingerův. Mahler – autor předehry k první světové válce. Mahler dovršuje velikost, dovršuje komplexnost, dovádí ji k samotné její hranici. Ovšem pozor, něco je u Mahlera ve hře, co vede k tomu, že mnozí z těch důstojných postav, co by rády zůstaly věrny kultuře a civilizovanosti, již Mahlera poslouchat nemohou (o Schoenbergovi nemluvě). U Mahlera jsou již místa „nehudby“, místa chaosu, místa destrukce. Mahler je ztěžka a titánsky přemáhá (tak jako Freud přemáhá iracionálno směsí racionality a iracionality), ale cosi je zřejmé: dál už jíti nelze. Po Mahlerovi klasická hudba končí. Dál již je jen akcentace rozpadu – akcentace vědomá (zmíněný Schoenberg), nebo nevědomá (z prachu po explozi vyrůstající minimalismus, jazz, první pop).
Není sebemenších pochyb, že někdy v době Mahlerově, Freudově, Einsteinově, Proustově byla naše civilizace na svém vrcholu. Vše, co přišlo po ní v rovině myšlenkové, estetické, v rovině jáství, bylo ubožejší a nižší. Fromm nesahá Freudovi ani po kotníky, je to podomní obchodník s úlomky, co zbyly po výbuchu továrny. Marcuse nijak nepřekročil Marxe. Fyzika dodnes nepřekročila ani relativitu, ani kvantovou teorii, dvě katedrály postavené souběžně právě v této vrcholové době. Matematika není za Gödelem. Víme hodně o DNA, ale nevíme o moc víc o evoluci, o onom základním plánu, než dokázali zahlédnout autoři 19. století. Máme akademie narvané analytickými (případně poststrukturalistickými) filozofy, ale ti nám nedokáží říct nic, co by někoho zajímalo, lidé žijí ve svém vědomí nadále s Marxem, Jungem, Freudem, snad i Husserlem, neboť cítí, že velikost byla tam, ne v queer theory.
Ne prosím, civilizace tehdy v Mahlerových časech neskončila. Odmítám i teorii všeobecného úpadku! Máme lepší stroje, máme dokonalejší civilizační a sociální systémy, máme do civilizace zatažené nepředstavitelné množství lidí. Samozřejmě, že jsme dál a výš. Ale abychom mohli být dál a výš, muselo se stát něco tajuplného. Aby mohlo dojít k radikální expanzi, do mnoha různých systémů jsme museli vehnat tajuplnou destruktivní sílu. Hovořili jsme od počátku o Bachovi a hudbě, abychom si nyní tento efekt mohli ilustrovat nejčistěji: od Mahlera procházíme jakýmsi „pokrokovým úpadkem“. Jazzová revoluce není prostý rozvrat. Jistá velikost zůstává. Ale něco se změnilo. Snad zde ani není méně složitosti, prozatím, ale rozhodně méně komplexnosti (což ničí třeba Adorna) a méně dramatičnosti. Z jazzu vzejde rokenrol. Beatles jsou velikým vzmachem. Ano, jsou Mozartem své doby. Netřeba se jim posmívat. Ale je zjevné, že jakási síla z jejich hudby odebrala jednu úroveň složitosti a dramatičnosti. Civilizace pod jejich nohama staví cyklotrony, posílá člověka do vesmíru, ale „nastavené zrcadlo“ svědčí spíše o návratu na pískoviště. Abba udělá ještě další kvalitativní skok. Nemá méně hudebních nápadů! Hudbu Abby tvoří géniové! Ale méně závažnosti tu je. Jako bychom šli proti proudu. Zatímco Mozartové, Dvořákové, Mahlerové přidávali, my ubíráme a očišťujeme. Až na samou dřeň. Zjednodušování se v jistém momentě promění v čistě nutkavý úkon, to je zřejmé. Melodie umře definitivně s nástupem nové generace elektronické hudby. House, trance a spol. – jistě, je to něco jako nové baroko. Ale je to také revoluce primitivismu. Kdo by chtěl tvrdit, že jakýkoli houseový umělec se dívá Mahlerovi z očí do očí, byl by směšný. Tomu už nemůže věřit vůbec nikdo. Nikdo už se ani nepokouší něco takového hájit. Už víme, že na rovině kulturní jsme v zajetí jakési destruktivní síly, která se prvně ohlásila na několika místech Mahlerových symfonií, a nemůžeme s tím nic dělat. Jen tuto sílu exponovat a portrétovat – jako to dělají všechny ty tak moderní a vlivné verze metalu. Za mého mládí poslouchal death metal jen jeden podivín z ulice. Dnes ho poslouchají třináctileté holčičky, co si za našich časů věšeli v pokoji Patricka Swayzeho a představovaly si, že jsou jeho babe. Dnes třináctiletým holčičkám visí v pokoji strašidla. Satanská veteš. Ve sluchátkách už nejsou decibely lásky, jen decibely. Čistá agrese. Co možná nejčistší.
Totální konec, totální rozvrat, musí uznat téměř každý, kdo někdy chrochtání v teen pokojích zaslechl. A přece civilizace nezhynula. Přece jdeme stále dál. Přece jsou (některé) domy pro střední třídu, které stavíme, lepší než panelové domy 70. let na předměstí Stockholmu. Přece objevujeme nové materiály, přece se v Břežanech staví superlaser. Ale museli jsme vyhodit do povětří něco kulturního. Něco jsme také slevili v konstrukci svého já, to je zřejmé. Měšťanská individualita, odstup, vnitřní síla, vzdělanost, schopnost soustředění a abstrakce, disciplína a morálka – všechny tyto ideály jsme museli poškodit. Všichni jsme tak trochu primitivové, tak trochu neurotici, tak trochu čuňáci, tak trochu vyčůraní hajzlíci. Mentálně nesaháme svým předkům po kotníky, tak jako death metal Mahlerovi, tak jako Timothy Leary Freudovi. Přesto to není úpadek.
Bylo by možné k hlavní linii výkladu doplnit příběh výtvarna, pojmy jako kubismus, abstraktní expresionismus, pop-art, grafiti apod. Bylo by možné doplnit výklad dějinami literatury. Ale myslím, že pro základní vhled bylo vše podstatné řečeno.
Intepretaci již známe. Nutno ale přiznat, že popsaný „progresivní úpadek“ může dát vyvstat hned několika interpretačním modelům. Bude se nám nutně vnucovat teorie „upouštění ventilu“: Abychom mohli dále snést rostoucí civilizační komplexnost, složitost, propojenost, vícevrstevnatost, museli jsme si někde ulevit – v nárocích kulturních, estetických, sebestrukturačních. Bude se nám plést pod nohy i sociologická úvaha: Do civilizačního projektu bylo třeba zapojit nové, hrubší a elementárnější vrstvy, za což bylo nutno zaplatit kulturním zjednodušením. Přesto tvrdím, že tyto alternativní výklady nemohou zlikvidovat můj model temné moci vpuštěné do Páté soustavy v momentě, kdy bylo zřejmé, že tato soustava dosáhla zlomového kvalitativního bodu a počala žít „na nás“ místo „pro nás“, v tomto případě Páté soustavy kulturních ornamentů, „luxusních znaků“. Také je docela dobře možné, že všechny tři vzpomenuté modely platí současně a jsou spolu propojené a vzájemně podmíněné. To už bychom se však dostali na úroveň složitosti daleko za Mahlera.
–
Překvapivé? Pochybné? A přesto je to, co jsme spolu dnes absolvovali teprve začátek. Až vstoupíme s naším modelem temné moci na půdu sociologie a ekonomie, to se teprve zatočí hlava.
Byliny v objevené džungly počnou být konečně opravdu exotické, to mohu slíbit.
Autor: David Gross
Foto: wikipedia