Zárukou zdraví, svobody a prosperity moderní společnosti je násilí.
Každá societa má čtyři ohniska násilí, která ji vyživují a oživují. Pokud všechna ta ohniska sálají, pokud jsou všechna tato násilí živoucí, mohou vytvořit společně a jen společně jakýsi sociální kompromis modernity a přejít do podoby násilí latentního. Tehdy všichni sociální nositelé tohoto násilí přistupují na jakousi „hru na kulturu“. Jakmile ovšem jedno z těch ohnisek, nebo dokonce více z nich, vyhasne, rovnováha je porušena a společnost začne churavět. V české společnosti želbohu hned dvě násilí uvadla a další dvě ji proto svírají pod krkem.
*
První násilí, které můžeme definovat, si nazvěme anarchoidní. To v naší zemi vesele bují. Dobrým příkladem je takový feťák. Ačkoli má samozřejmě dostatek informací o rizicích drogy, využívá svou „svobodu“ a učiní ze sebe přízrak. Jeho chování se tím změní, jeho sociabilita se prudce sníží. Pravděpodobně bude obtěžovat lidi v metru, pravděpodobně bude muset loupit či krást, aby na svou drogu měl, pravděpodobně se stane paranoidním atp. Jeho pouličnímu a budoárovému násilí vůči svým spoluobčanům stát není schopen zabránit a drogám jako principu se postavit neodvažuje, což vzhledem k existenci drog státních nemůže být jinak. Jakmile však feťák něco zlého provede, nebo dokonce už feťákem být nechce, najednou už není svobodný. Najednou je prý „nemocný“. A chce po společnosti, aby mu jeho léčení zaplatila, nebo aby ho netrestala tak přísně za jeho zločiny, protože byl přeci pod vlivem mocné látky a tedy „nebyl při sobě“. A naše společnost mu to žere. Z peněz, které odevzdaly na zdravotní pojištění civilizovaní hlupáčci, se pak feťák léčí a řeší své duchovní cesty, zatímco když hlupáček dostane jednou za rok chřipku, ani mu z jím odevzdaných peněz neproplatí lék a musí si ho koupit za své. Toto feťákovo násilí ideologické, „násilí choroby“, je jakási nadstavba jeho násilí základního. Třetí vrstvou tohoto násilí je pak humanistická ideologie, která násilníky před bezmocným a týraným zbytkem společnosti chrání za pomoci rafinovaného vlivového aparátu.
Třívrstvý anarchoidní typ násilí naši společnost bezostyšně tyranizuje. Jistěže nejenže naší, anarchoidní násilí má mnoho podob. Ukázkovým příkladem anarchoidního násilníka byl například Anders Breivik. Jeho případ je zvláštní v tom, že se odehrál v dlouhodobě provozované „hře na kulturu“. Breivik tuto hru přerušil a vystavil tak norskou společnost zkoušce. A ukázalo se, že tato je společností balancující na hraně sociální psychózy. Násilí, které by se mohlo postavit proti Breivikovi a udělit mu trest, bylo již tak vyhaslé a zbaběle nevzkřísitelné, že se jisté síly v Norsku pokusily Breivika prohlásit za nemocného, ačkoli o to sám nestál. Namísto oživení mělo Norsko zvolit život v iluzi – „vlastně se nic nestalo, žádné násilí se neodehrálo, to jen nemocný sebou škubl, hrajme si dál na kulturu, co násilí již cele překročila“.
Druhé násilí, které totiž musí žít, má-li žít společnost, je násilí státní. Násilí trestu. Otcovského Zákona. Trest je klíčovou kategorií civilizace, bez níž není svobody dospělého jedince, bez níž vítězí svoboda krutých dětí („feťáků“, „breiviků“). V naší společnosti však trest odumírá. Nejtěžší újma, již humanisté Západu způsobili, je právě zničení kategorie trestu. Byli při svém frontálním tažení tak úspěšní proto, že navázali na prastarý křesťanský obdiv ke zločinu („napravování zatoulaných ovcí“). Humanisté tak docílili toho, že trest už – minimálně v Evropě – neexistuje. Ať spácháte cokoli, pouze se vás snaží „napravit“ a „resocializovat“. Jakmile jste ochoten se zbytkem společnosti opět jezdit způsobně tramvají, chodit do práce, konzumovat a dívat se na televizi – ó jak obdivuhodné – jste tzv. schopen resocializace a život lidí, které jste zničili, v tu chvíli nemá žádnou váhu. Přísný Otcovský Zákon se tak změnil ve žvatlajícího úchyla, který se ukájí tím, že zločince umyje a učeše.
Když je opravdu zle, humanisté ke své obhajobě zločinu a násilí zneužívají kategorii psychické choroby. Bez sebemenšího pochopení, co to psychická choroba je (natož snad co je to psýché nebo „Já“), využívajíc naprostého pojmového a filozofického rozvratu oboru psychiatrie, přilepí humanisté nálepku psychická choroba tam, kde zločin je příliš spjat se samotnou podstatou člověka, již potřebují zapřít, a vyřadí tak definitivně kategorii trestu a odpovědnosti. Ve skutečnosti není Self paranoidního schizofrenika o nic méně svobodné než nás ostatních – naopak je mnohem svobodnější! – a nemělo by být tedy ani méně odpovědné.
Anders Breivik spáchal zločin. Měl by být potrestán. Měl by být zabit. Tak jako všichni ostatní vrazi bez rozdílu. V tomto trestu mohlo spočívat Breivikovo existenciální osvobození – takový trest by totiž s ním nakládal jakožto se svobodným člověkem. Plně odpovědným. Svobodného člověka by z něj takto činil. Tak funguje požehnání státního násilí. Absolutní trest Breivikovi by byl ve skutečnosti plně humánním, zachraňujícím to lidské v něm. Humanisté však z Breivika udělali podčlověka, fantóm své ideologie – „nemocného“. V tom jsou fundamentalisticky antihumánní. Vnímáme-li Breivika jako člověka, je humanistické zacházení s ním neadekvátně kruté. Nezaslouží si ho ani Anders Breivik. Měl by mít právo, aby se s ním zacházelo jako s člověkem, tedy s tím, kdo má právo být potrestán za čin, k němuž se svobodně rozhodl – jedno v jaké spleti slov. Čin je jediná skutečnost a musí se před ním sklonit všechna slova i ideologické konstrukty, žádná ideologie nemá právo z činu udělat ne-čin, z vraždy pouhý symptom.
Vnímáme-li ovšem Breivika jako anarchoidního násilníka, je humanistické obskakování kolem něho zcela logické. Neboť zkrátka jedna forma anarchoidního násilí („třetí vrstva“) intuitivně, v jakési kmenové solidaritě, pomáhá jiné formě („první vrstvě“).
V asijských společnostech občas zahlédneme opak tohoto modelu: šílené, k paranoii přivedené násilí státu a zcela vyhaslou „svobodu“, tedy potenciál násilí jedince či malé skupiny proti společnosti. Náš pocit hnusu z takovéhoto severokorejského vzorce je jen maskou, která má zakrýt, že my jsme to samé „v bledě modrém“. Nejsme vůči Severní Koreji „pól svobody“, jsme jen inverzní podoba hroucení se. Čína je při hledání nové konstelace těchto dvou násilí, konstelace, která by umožnila zdánlivé ochlazení obou, samozřejmě o krok před námi. Množství poprav v Číně bychom neměli kritizovat, měli bychom jim ho závidět. Je to podmínka jejich celkového pokroku civilizačního. Žít ve společnosti bez trestu Zákona je stejným peklem jako žít ve společnosti, kde se trestá za málo slz na pohřbu vůdce, který Zákon zosobnil.
Dvě formy násilí, anarchoidní a státní, musí obě žít, aby se do sebe mohla zaklesnout a utvořit kompromis. Aby obě mohla začít hrát svou hru: „Ano, jsem svobodný (ale svobodně toho nevyužiji)“ – „Ano jsem mocný (ale velkoryse toho nevyužiji)“. Naše společnost je chorobná, neboť jedno z těchto násilí žhne a druhé vyhasíná.
*
Třetí formu násilí si nazvěme násilím tvůrčím. Má mnoho podob, ale pro politickou debatu je asi nejužitečnější připomenout, že typickým tvůrcem bývá kapitalista.
Kapitalista, který založí svůj mikrosvět kapitalistického podniku, se v něm samozřejmě nemůže vyvléct z moci Zákona, který mikrosvět obklopuje, ale přeci jen tvůrčí násilí musí nějak udržovat horkost, musí nějak násilím zůstat. Kapitalista musí dostat možnost být aspoň trošku bestií. Měl by mít možnost své zaměstnance poněkud tyranizovat.
Bývalý režim byl neefektivní mimo jiné proto, že tvůrčí násilí takřka vyhaslo. Lidé se chodili do mikrosvěta práce bavit, vařit kafe a vykazovat nějakou činnost. Pokud přišel šéf a pokoušel se aplikovat nějakou formu tvůrčího násilí („makej, nebo tě vyrazím“), zaměstnanci se mu jen vysmáli. Pokud snad někoho opravdu vyhodili, museli mu dát místečko jinde. Mnoho lidí díky tomu prožilo hezký obyčejný život, proč to zapírat, ale všichni víme, že to bylo chorobné. Protože chorobná je společnost vždy, když v ní jedna ze čtyř konstitutivních forem sociálního násilí plně vyhasne.
Potřebu tvůrčího násilí si ani nemusíme plamenně připomínat, protože tvůrčí násilí je jedno z těch dvou v naší zemi, které šlehá své pekelné plameny do všech stran. Dobře zorganizované šiky producentů prorostlé s pravicovou politikou systematicky vyvíjejí na zbytek společnosti násilný tlak, a celkem bezelstně přitom tvrdí, že pokud kapitalistický tvůrce nebude moct nakládat s lidmi jako s neživou surovinou, společnost zkrachuje. Je to samozřejmě žvást, ale tlak tvůrců je zdravý. To nulový protitlak je symptom rozvratu a choroby. Prokazuje, že v naší společnosti vyhaslo čtvrté ohnisko násilí, že jí nechybí jen jeden, ale hned dva oživující zdroje energie.
Ano, je zde totiž ještě jedno nezbytné násilí, na nějž jsme zapomněli. Pravicoví mudrlanti většinou říkají: Proč bych měl ze svých daní živit ty, co nejsou tak schopní jako já? Je ve skutečnosti jen jedna odpověď na tuto otázku. Nikdo tu odpověď nevyslovuje, neboť se jí buď vyslovit bojí (to ve společnosti chorobné), nebo ji už zapomněl (to ve společnosti zdravé): Ti draví a schopní musí ze svých daní platit různé bonusy pro ty méně schopné, tedy pro masu obyčejných, aby je tato masa prostě nepověsila.
Jistě, je to výkupné. Jistě, je to zločin. Ale tyranie tvůrce v jeho mikrosvětě je také zločin, také forma násilí. Proto musí být vyváženo násilím jiným, násilím „rudých upírů“. Násilí bestií a upírů se do sebe musí zaklesnout v jakési remíze, podobně jako násilí anarchoidní a otcovské, aby mohlo dojít ke skutečnému sociálnímu kompromisu, ke skutečné společenské smlouvě.
Čtvrté ohnisko si můžeme nazvat masové násilí. Pro zdraví společnosti je naprosto nezbytné. Žádný pán jakéhokoli mikrosvěta si nesmí být jist, že nebude jednoho dne smeten vlnou revolučního, mstivého, masového násilí.
Dvě osy násilí vytvářejí kříž. Když z konců obou os vychází tlak, mohou tlaky prožít jakousi implozi v Bodu X, v místě přetnutí obou os. Mohou vytvořit rovnovážnou společnost, kde si na násilí začínáme již jen hrát. Ale popravdě, tento ideál asi funguje jen výjimečně. Již harmonie aspoň na jedné z os je patrně velkým sociálním úspěchem.
Výše chválená Čína je na tom na bestiálně-upírské ose stejně jako my – čeká na vykupitelský revoluční výbuch odborářského násilí. Bude ji bolet, ale pak bude moci teprve přijít v Číně tak vzývaná rovnováha.
A stejně tak: Jestliže jsem pomlouval severské státy za to, že umrtvily státní násilí takřka až do bludné formy, mohl by se někdo zeptat: Jak to, že se těmto chorobným společnostem tak dobře daří, jak ukazují různé žebříčky kvality života? Je to prostě proto, že skandinávské země jsou zdravé na druhé ose. Masové a tvůrčí násilí se do sebe zaklesla a vytvořila novou, rovnovážnou kvalitu, zdánlivé beznásilí, které však neznamená vyhasnutí obou ohnisek. Málokdo ví, že finský kapitalista může vyhodit svého zaměstnance bez okolků na hodinu – ale tento jedinec má jistotu, že nikdy nepadne do bídy a zoufalství. Proto jdou Seveřané stále kupředu, společnost se jim rozpadá jen na jedné linii. I Čína jde prudce kupředu, i ona se rozpadá na jedné linii a na druhé svou moudrostí vítězí. My však prohráváme na obou liních, my odumíráme ze dvou stran.
Naše společnost je na ose „tvůrčí násilí – masové násilí“ chorobná stejně jako na ose „anarchoidní násilí – státní násilí“. Tvůrčí násilí je dravé a bezohledné, masové či revoluční násilí zcela odumřelo. Tím vzniká nerovnováha, hra na kulturu není možná. Čeká se na explozi a božím trestem je, že exploze nepřichází.
Jednoho dne někdo přijde a nabídne nám více státního či více masového násilí. Nejspíše to bude postava odpudivá. V jiných státech, kde z podobných historických důvodů rovněž odumřela hned dvě násilí, tyto odpudivé figurky již přišly. Ale tvůrci jejich odpudivosti jsme my, slepci. Prohlédneme-li, vezmeme dvě chybějící násilí v naší společnosti na svá bedra, zahodíme purifikační masku nevinnosti a s vědomím modelu čtyř násilí je do naší society uměřeně doplníme. Nedokážeme-li to, příliš bych se na naši společnou budoucnost netěšil.
Tento text vyšel původně na stránkách Neviditelný pes
Autor: David Gross
Foto: wikipedia