Nejnavštěvovanější kulturní stránkou českého internetu je filmová databáze ČSFD. Nejnavštěvovanější literární stránkou databáze ČBDB. Podle všeho se zdá, že klasické kulturní publicistice odzvonilo. Pravá chvíle na konzervativní, možná fanfarónský, protiúder.
Nápad založit tyto stránky vznikl v létě 2015 při diskusi postarších absolventů oboru žurnalistika o tom, jestli klasická novinařina a publicistika má ještě smysl, respektive kdy zahyne. Pohřební atmosféra proměnila se v gesto vzdoru jménem Kulturní novinky. Naplňovat je rozhodli se ti, kteří mají „oldschool“ v krvi a seriózní kulturní publicistika pro ně není jen obživou, ale i srdeční záležitostí, ba – proč neužít toho obrozeneckého obratu – službou. Kultuře, jazyku, zemi, evropské civilizaci. Ti, kteří by psali starosvětsky i zadarmo – a nakonec tak i činí.
Kultura je běh na dlouhou trať. V ruchu všedního dne zdá se bezvýznamná, okrajová. Popelka v otrhaných šatech. Ale jak je to z odstupu? Vždyť víme, jak ta pohádka končí.
Co nám zbylo z 19. století? Němcová, Erben, Mácha, Neruda a Národní divadlo. Nikoli vize Františka Ladislava Riegra, při vší úctě. Nikoli politika pasivní rezistence, bez jakékoli úcty. Co zbude ze století dvacátého? Mucha, Čapek, Hašek, Kundera, Hrabal, Devětsil, Československá nová vlna. Tak to je. I ze století našeho zbude pět, šest kulturních událostí, géniů, činů. Čím více si to neuvědomujeme, tím více je to nevyhnutelné. Chceme být u toho. Nebo tomu být aspoň blízko. Aspoň tušit.
Začínáme. Hledáme autory. Chceme jít dvěma cestami. Oslovit klasiky, jichž si vážíme, či kteří nás dokonce učili. Budou-li chtít psát pro radost a prozatím zdarma, budou zde. Chceme oslovit studenty bohemistiky a žurnalistiky. Bude nám ctí, když u nás mnozí z nich napíší své první recenze a pak půjdou za lepším. I od toho chceme být. Ale chceme i víc. Myšlenky, eseje, tvorbu. Najít okruh autorů, kteří budou Kulturní novinky definovat ideově či esteticky, bude jistěže nejtěžší. Názorů je všude plno. Až moc. Skutečných tvůrců myšlenkových a narativních světů sakra málo. Ale uvidíme.
Mým prvním objevem je David Gross. Před časem jsem četl jeho text v Orientaci Lidových novin a zapamatoval jsem si to jméno. Poté jsem objevil několik jeho esejů na Neviditelném psu. Zatraceně odvážných esejů. Když vznikly tyto stránky, oslovil jsem ho. Uvolil se nejen psát eseje a povídky, ale nadchl jsem ho naštěstí pro projekt jako takový, takže se stal i prvním redaktorem Kulturních novinek, což považuji za své velké štěstí.
Otevření jsme ale i dalším. Nabízejte nám své eseje, povídky, recenze, fejetony. Ne ovšem pouhé bloggerské výkřiky. Docela si totiž potrpíme na staré dobré žánry.
Politice se nevyhýbáme, ale chceme na ni hledět z velké výšky. Zajímají nás civilizační pohyby, nikoli štěkanice na rynku.
Nejsme orientováni politicky. Nejsme vlevo, ani vpravo. Nevolíme Losnu, ani Mažňáka. Nebojíme se střetu, tříbení, vyhraněných pohledů na svět, ale každý autor musí být připraven na to, že třebas druhý den opublikujeme pohled zcela opačný. Ti, kdo hledají klan, neřkuli sektu, budou se muset poohlédnout jinde. Ti, kteří s oblibou vyslovují „bude-li tam tenhle, tak já ne“, ať nás ani neoslovují. Jsou prokletím této země. Ti, kdo hledají místo pro šíření konspiračních teorií, nenávisti a kopanců, tu do Miloše, tu do knížete, ať se rovněž prosím realizují jinde. Myslím, že mají kde. Ba, pro lokály dunící jejich řevem není v tomto městě k hnutí. Snad se najde mezi všemi těmi pajzly i místečko, třebas zapadlá ulička, pro klidné posezení nad dobrou černou kávou. Místečko snad trochu nostalgické, ale nikoli neživé. Místečko jménem Kulturní novinky.
Tomáš Kopečný, šéfredaktor