To nám ten filmový rok 2016 pěkně začal. Po marném oživení legendy Starci na chmelu, která skončila v podání snímku Muzikál aneb cesta ke štěstí tím, že Starce není třeba jako legendu oživovat, ten film prostě legendou je. Po dalším z pokusů přivést na filmové plátno absolventský film studenta FAMU v podobě snímku režiséra Jiří Kunsta V jiném stavu se dostalo na nejočekávanější film roku Lída Baarová.
Lída Baarová, jedna z nejslavnější českých hereček prvorepublikového filmu, a to nejen u nás, ale i v zahraničí, budila vždy emoce. Budila je v době, kdy zářila na stříbrném plátně, ale budila je i po skončení filmové kariéry. A jak ukazuje film Filipa Renče, budí je i patnáct let po své smrti.
Nechci být dalším z řady životopisců Lídy Baarové, protože článků o její kariéře bylo napsáno dost a dost. A vlastně mi ani na tomto místě nezajímá Lída Baarová jako herečka, ale jako filmová postava, která „září“ na současných multikinových plátnech.
Ptáte se proč ty uvozovky u slova září? Proto, že prostě Lída Baarová jako hlavní hrdinka stejnojmenného filmu dělá vše, jen nezáří.
Člověk by čekal, že film, ke kterému byl Státní fond kinematografie nebývale štědrý, tuto štědrost nějakým způsobem zúročí. Že po skončení projekce odejdete z kina s pocitem, že jste viděli film hodný osobností evropského formátu. Bohužel můj pocit je takový, že jsem viděl životopisný film zpracovaný způsobem, který je hodný televizní obrazovky, nikoliv velkého plátna. Na mnohamilionovou injekci trošku málo, řekl bych.
Filmem Lída Baarová jeho tvůrci ukázali, určitě naprosto nechtěně, reálný obraz současné české kinematografie. Jestli jsem v minulých článcích o českých filmech mluvil o nemocech, kterými trpí, pak Lída Baarová je jejich rentgenovým snímek. A nález z něj vyplývající není vůbec hezký.
Abych nebyl jen pesimistický, protože smutných pohledů ještě bude dost, česká kinematografie optikou filmu o Baarové viděno má i zdravá místa. Opět se ukázalo, že česká kameramanská, střihačská a zvukařská škola má co nabídnout, a to i filmu evropskému. Jestli totiž má Lída Baarová nějaké kvality, pak jsou to střih, zvuk, ani hudba není špatná, ale především kamera Petra Hojdy dělá z „Baarové“ alespoň koukatelnou, byť televizní, podívanou.
Je to pravda odvěká, jak praví klasik, film dělají scénárista, režisér a hlavně herci. A v tomto směru Lída Baarová z pohledu české stopy ve filmu totálně selhává. Přijde mi až tristní, že českému filmu o české herečce dominují zahraniční herci – Němci a Slováci.
V klíčových rolích se objeví čtyři zahraniční herci a jediná Češka. A je to právě Zdenka Procházková, o které se čistým svědomím dá říct, že coby Baarová na sklonku života, jako jedna z mála českých herců ve filmu opravdu září. Druhým kvalitním výkonem ryze českého herce, je Zorka Janů v podání mladé herečky Anny Fialové.
Nebudu se pouštět do podrobnějšího analyzování, do jaké míry se může Pauhofová srovnávat s Baarovou. Každá jsou z jiné doby a ta doba si vždy žádala jiné herectví. Jen si položím otázku. To opravdu nejsou bezpočtem mladých českých hereček takové osobnosti, které by se se stejným entuziazmem zhostili životní osudu, byť nelehkého, jedné někdejší filmové hvězdy? Asi ne. Každopádně, musím objektivně říct, že Táňa Pauhofová zahrála Baarovou obstojně. Překvapivě „exceluje“ ve scénách, kdy Baarová využívá své ženskosti k dosažení svých cílů.
Pauhofové krajan, Martin Huba si velmi zahrál s osobitostí sobě vlastní jejího otce. A propos, linii rodiny Baarové je ve filmu věnován docela velký prostor. Především pak matce, kterou Renč vykresluje jako typickou ambiciózní matku, která do dceřiny kariéry promítá své vlastní nenaplněné ambice. Herecky se této role ujala Simona Stašová. Chápu Renčův záměr obsadit do filmu oblíbené herce z jiných svých filmů, ale bohužel Stašová v roli matky Baarové zůstává daleko za rolí matky z filmu Román pro ženy.
Kapitolou samou pro sebe je Adolf Hitler v podání Pavla Kříže. Chápu, že angažovat do role nacistického vůdce dalšího Němce by mohlo být pro rozpočet filmu „zu viel“. Co ale je rozhodně „zu viel“, vyobrazit Hitlera ve faktograficky vážně myšleném dramatu jako karikaturu. Jinak totiž Hitler v Křížově podání nepůsobí.
Ti, kdož film viděli, mi snad dají za pravdu, že má slova platí především ve scéně, kdy se Hitler rozčiluje nad chováním Goebbelse, který se kvůli Baarové neváhá vzdát veškeré moci. A propos, Josef Goebbels v podání Karla Markovicse zůstává bohužel jediným důvodem, proč stojí za to na Lídu Baarovou se podívat.
Celkovému dojmu filmu Lída Baarová bohužel nepomáhá ani dabing. A to i přesto, že české hlasy německým hercům propůjčili takoví mistři dabingu jako Viktor Preiss a Martin Stránský. Otázkou je, jestli to byl záměr nebo jen dabingové neumětelství režiséra Renče. Proč tvůrci nevyužili němčiny ve scénách, kdy si to příběh žádá, to už ví jen samotní autoři.
hodnocení: 30 %
Autor: Tomáš Kopečný